Hněviví a pokojní, vyvřelí a usazení

Kurátorka: Lucie Štůlová Vobořilová

Rozhovor s malířem Adamem Kašparem
Pro program Současné umění pro Jeseník, který prezentuje současné umělkyně a umělce v prostoru galerie v jesenickém Turistickém a informačním centru přichystal aktuální výstavu malíř Adam Kašpar. Ten představí výběr ze svého projektu Mapa hor a současnou tvorbu spjatou s Jeseníky. Rozhovor s umělcem pro Naše město vedla kurátorka Lucie Štůlová Vobořilová.

Co přesně Vás v zdejší lokalitě jako malíře zaujalo a jak jste se do kraje původně dostal?

Znal jsem Jeseníky a okolí od raného mládí, v patnácti jsem byl na prvním čundru na Kralickém Sněžníku a i později jsem se sem vracel ze Svitav (odkud pocházím) jako do nejbližší větší divočiny. Časem se k tomu přidala vášeň ke geologii a já objevil Jeseníky podruhé, jako nesmírně zajímavý, prastarý kousek zemské kůry, takovou velikou přírodní knihu o horách které už nejsou v srdci hor, které ještě stojí.

Jak vlastně Vaše obrazy vznikají? Jsou velmi realistické, tvoříte je celé přímo na místě?

U menších formátu je z větší části tvořím na místě. Od určitého rozměru to už ale technicky není možné, od řekněme 60-70cm jsou to většinou ateliérové práce, což znamená, že pracuji z kreseb, menších obrazů i fotek, to vše skládám do velkého obrazu.

Když se řekne LES, vybaví se Vám nějaký konkrétní pocit nebo konkrétní místo, které je pro Vás tím pravým lesem?

Vybaví se mi opravdový les – tedy ne monokulturní pole smrků v suché nížině, které si říká o kůrovce… Vybaví se mi les, kde na podlaze tlí spousty mrtvého dřeva, všechno obrůstá mechem, celý je rozvolněný a parkovitý, najdete tu vše od semenáčků po ohromné stromy starší pětiset let, a v zápětí na mě padne smutek, protože takové lesy už u nás skoro nejsou. V celé Evropě jich zbývají jen žalostně malé kousky. Když už ale takový najdete (a není to u nás jen Boubín) máte možnost projít se ekosystémem starým tisíce let a vidět svět jak by asi vypadal kdyby nebylo lidí…to pak přestávám být humanistou.

Jak vlastně vnímáte současnou situaci, hrozbu klimatických změn a další environmentální témata? Mají své místo ve Vašem přemýšlení a/nebo v tvorbě?

Už jsem to nakousl s tím lesem, nedá se to nevnímat. Na jednu stranu jsem ovlivněn mou milou geologií a s ní souvisícím pocitem, že cokoliv, co jako lidstvo děláme, jsou nakonec jen malé změny v skoro pět miliard let trvajícím životě téhle planety. Všechno naše konání se dá taky nahlížet jako přírodní proces, vedle působení vulkánů a přirozených změn klimatu. Je tady ale i osobní rovina, protože sám asi nebudu žít milion let, abych mohl pozorovat vyhynutí lidstva a těšit se z opětovného divočení země. A když pak vidím v jakém stavu jsou například ty lesy, a že náprava, pokud se vůbec k nějaké odhodláme, by netrvala deset, dvacet let, ale třeba půl tisíciletí i víc, je mi těžko. A upřímně, moc nevím co s tím.

Vaše poslední obrazy si všímají ne konkrétních míst, ale naopak celku – univerza – a přinášejí pohledy na noční oblohu a hvězdy. Jak se do Vaší tvorby tento motiv dostal?

Já bych řekl, že si vždycky všímám konkrétních věcí. A právě na těchto obrazech je to krásně vidět… nemaluji obecný ,,vesmír“ ale třeba část M 42, velké mlhoviny v Orionu, tedy naprosto konkrétní kousek vesmíru, s jehož pozorováním mám osobní zkušenost. V tomto smyslu není mlhovina nebo celá galaxie o nic více celkem nebo částí než třeba skála u řeky. Obecně, přírodu je těžké nějak kategorizovat a rozdělit – vždy jde o celky v celcích, bez jasných hranic.
Když odpovím věcně, jsem pozorovatelem nočního nebe od svých 13 let, ale až teď jsem se odvážil přelít tuhle svou zkušenost do obrazů. A tak se pokouším převádět na plátno to, co vidím v okuláru dalekohledu, když trávím jasné noci na vikantickém kopci.