VÁCLAV CÍLEK: Oponentura diplomové práce 2018

Včera – to je 18. 6. 2018 – zakončil Adam Kašpar svá studia na Akademii výtvarných umění. Byl jsem u toho, protože jsem byl požádán o oponentský posudek. Mluvil jsem s lidmi, se znalci umění, se spolužáky. Bylo tam skoro čtyřicet lidí a už to samo o sobě je neobvyklé. Poslouchal jsem, co k jeho dílu mohou říct profesoři malby jako je Martin Mainer či Michael Rittstein. Chci zachytit šíři názorů, dřív než ji zapomenu. Paměť je vždy kreativní, ráda zapomíná a ráda zesiluje. Někdy se doporučuje psát si deník, anebo kreslit teprve, když vzpomínky vybledávají. Myslím, že to byl Paul Valéry, který řekl, že paměť je víc než skutečnost. U některých lidí, kteří mají vnitřní prostor dostatečně velký, aby se v nich mohly myšlenky a emoce otáčet jako souhvězdí, narážet na sebe a vzájemně reagovat to určitě platí. Záleží na rozměrech a svobodnosti tohoto prostoru.

Když jsem šel na Adamovu obhajobu, potkal jsem na Dejvické ulici Vláďu Moučku, člověka, který míval geometrické sny, studoval biblistiku a roky se zabýval geometrií Santiniho staveb. Říkal mi, že jej teď zajímá geometrické uspořádání DNA, krystalů a hvězd a že když si vezme svůj loket (49 cm) a zvětší jej na průměr Měsíce, pak výška jeho postavy bude odpovídat průměru Země. Takže co vidíme, když se úplně realisticky díváme na člověka? Já vidím člověka, ale Moučka vidí proporce sluneční soustavy. Byl to dobrý úvod k prohlídce Adamových obrazů.

Můj první a největší problém s Adamovou malbou byl ten, že v těch lepších obrazech je úplně realistická a zároveň úplně jiná. V těch horších obrazech je už jen mařákovsky či dokonce fotograficky realistická. Možná, že tohle na těch obrazech člověka dráždí, je to nějaké mimikry, které ještě něco dalšího zastírá. Víc lidí včetně mně se podívalo na Adamovy obrazy a před tím velkým talentem se skoro posadili na zem, ale hned jim začalo něco hodně vadit. Prošli si kolečkem emocí a nakonec se vrátili k úctě před tímto způsobem malby. Martin Mainer ve svém posudku dokonce napsal, že během dvaceti let, která strávil učením na dvou vysokých školách, nepotkal tak silný talent. S těmito slovy můžeme či nemusíme souhlasit, ale měla by být zaznamenána. Nějaké „ale“ tu však zůstává. Proniká Adam v hluboké výtvarné meditaci do srdce skal, anebo se vysmívá těm, kteří neumí tak dobře malovat? Je mladým Mozartem, anebo dozrávajícím Mahlerem?

Adamovu malbu od většiny realistů odlišuje vnitřní osten, ale neumím jej popsat. Během krátké doby studií prošel poměrně zásadním vývojem od mračně světelného romantismu, ve kterém člověk maluje hlavně sebe, k realismu, kdy možná už nemaluje svou „duši“, ale všudypřítomnou hladovou ještěrku mezi skalami. Myslel jsem jednak na Adolfa Kosárka, který prošel vývojem od romantické alpské krajiny k prostším středočeským námětům, jednak na kresby kamenů naivního romantika v malbě a skvělého spisovatele Adalberta Stiftera. Stifter psal povídky o žule, pestrých kamenech a horském křišťálu a zároveň je kreslil. Jeho běžné oleje jsou dobovými dokumenty průměrné hodnoty, ale jeho kresby kamenů mají v sobě něco z hmoty, která zachraňuje i která hrozí.

Nevím nakolik má cenu vršit slova, připomínat japonskou tradici, ve které se pozorováním povrchu dostáváme pod něj. Tento způsob malby se přece dá vyložit tolika způsoby! Stále někde za rohem vykukuje Caspar David Friedrich, James Lovelock se svojí Gáiou, staří taoističtí mistři i středoevropský realismus 19. století. Navrhuji počkat. Situace není jednoznačná, ale je rozehrána vzrušujícím způsobem. Určitě tu je neobvyklý talent, který se dál vyvíjí, ale co když jej sběratelé zkazí? Tak jsem to říkal M. Rittsteinovi, který se zasmál a řekl: “Aspoň bude menší konkurence!“ Nakonec to stejně bude čas, který ukáže lidské pohnutky, jak říká jedno staré přísloví.

Měl bych mluvit o geologii, o síle zemských procesů, vrásách a zlomech. Jsou tam, ale řekl bych, že spíš jen něco dalšího otevírají. Když zahodím myšlenky a nechám pracovat vizuální analogie, tak se mysl nakonec vrací k soše svatého Jiří na III. hradním nádvoří, ve které jsou skály, rostliny, dokonce i jeden drak a sluneční paprsek symbolizovaný kopím na jaře pronikajícím do hlíny, do Země samé. Samotného mně zajímá, jak tohle dopadne.

 

 

Věcný dodatek

Skoro vždy obraz vysvětlujeme buď z polohy malíře, nebo jeho díla. Obojí se nějak mísí, lidé mají víc faset, takže obvykle z toho vyjde nějaká směska, protože všichni stejně ví, že osobnost a to co dělá, se nedá moc oddělit. V díle pak nalézáme odraz určité tradice, spisovatelé a básníci bývají formováni místem, ať už to je magická Praha, zdánlivě klidný Petrkov či tesknivá Vysočina. A do toho proniká doba, nejlépe jak se říká, velkých očekávání či dřív tragických chvil národa. Všechny tyto věci jsou víceméně srozumitelné, pěkně se o nich píše a pohled na dílo by bez nich nebyl úplný.

Pojďme na to vše, pokud to vůbec jde, na chvíli zapomenout a hledat klíč v námětu. Tady už nebudu psát jako nedoučený přítel umění, ale jako sběratel minerálů, jeskyňář či průzkumník starých dolů. Kolik dřiny jsme v nich nechali! Ale někdy to bylo i horší, protože za ta léta jsme v těchto místech málem ztratili život a ti z méně šťastných jej ztratili úplně. Ale s lovci orchidejí nebo lapači hmyzu by nikdo z nás neměnil.

Tyto vztahy většinou začínají hodně brzy, někdy už kolem dvanácti let. Mysl ještě zdaleka není hotová. To je důležité, ještě se moc nevměšuje, nekoriguje a nesnaží se být praktická. Věci pak přicházejí jako velká vlna nabírající na síle nebo jako náraz. První fáze je posednutí. Je v něm tolik energie, že člověka odnese na jiný břeh. Posednutí, která trvá víc let, se mnohokrát změnilo v nemoc. Z okouzlení se stala magie a věc démonizovala. Většinou jsou však lidé posednutí nějakým druhem krásy nebo velikosti, takže jim spíš hrozí, že ztratí jemnou prostupující citlivost.

Posedlost tohoto druhu jsem občas vídal u sběratelů krystalů, vulkanologů, archeologů paleolitu a kupodivu často u paleontologů, což je typické povolání, které si vybírá vás. Malíři někdy bývají posedlí mořem a obecně živlem vody. Posedlost ženským tělem je něco jiného a tématicky sem nepatří. Je to myslím, mnohem chudší pocit, ale nevím to určitě, protože oběma cestami se jít nedá. Posedlost pro mne znamená, že něco, co nemá ústa, si přeje být vysloveno a hledá spřáteleného člověka. V hudbě to je docela běžné.

Lidé, kteří o těchto věcech čítávají, mají pocit, že se jedná o nějakou metaforu a že svět to jsme stejně jenom my a naše názory. Citliví lidé však dobře vědí, že zacházejí s inteligencemi jiného druhu, že se nezmocňují námětu, ale nechávají se jím prostupovat. Je to dost kupodivu dost běžný přístup ke světu, jaký se dá pozorovat u skalního umění, surreálných gotických figurek a běžně v tzv. okrajových námětech lidové umění celého světa. Emil Filla podobně vykládal skytský zvěrný stepní styl.

V další již zklidněné fázi po posednutí je nejčastější reakcí touha se o věci víc dozvědět. Tady se rodí badatelé. Ti pak projdou ještě další nezbytnou proměnou. Větší část původního nadšení se promění v trpělivou práci, ale potřebné je uchovat uhlíky žhavé, jinak výsledkem může být velice profesionální cynismus a doživotní sbírání pochval.

U umělců, pokud to zrovna nejsou režimní básníci, však dochází k ještě jinému jevu. Je jím vděčnost a snaha vrátit to, co člověk dostal, když maloval rostliny, ptáky, antické ruiny nebo krajiny s vodními mlýny pod živými oblaky. Myslím, že tato vděčnost se nejlépe poznává právě ve zpodobnění stromů, světel a atmosférických jevů („moji“ indiáni by řekli bytostí oblohy).

Být vděčný obloze je normální, být vděčný krajině s rybníkem a kopcem je rovněž normální (ale přitom velice hezké), být vděčný skále nebo kameni už vyžaduje jinou povahu. Známe ji spíš z ciziny od malířů pískovcových skal amerického Středozápadu nebo malířů pouští, i když vděčnost poušti je spíš vděčností k prostoru, kosmu a samotě.

Jak je to tedy s těmi skalami? Vlastně po těch mnoha letech v Geologickém ústavu sám nevím. Asi to je cítění velké bytosti. Něco, co v Římě 17. století vnímal Athanasius Kircher, když psal Mundus subterraneus a snad jako první moderní Evropan cítil jednotu velkého těla, v němž se pohyb ohňů a vod podobal uspořádání lidského těla. Tajemství Země nikdy neleželo na povrchu, vždy se muselo do geologické hloubky, k vrásám, lávovým jezerům a magmatickým krbům. Další tři století se někde tady v imaginativním, ale i vědeckém prostoru chvěla vize jedné Země, až ji James Lovelock propojil s životem a atmosférou a nazval Gáia. Je ještě starší bohyní než Afrodité a taky si vybírá koho chce.