JAN DOTŘEL: Tempus lapis 2022
Time of the Stone
„Umění není studiem pozitivní reality, je to hledání ideální pravdy.“
John Ruskin
Věda o čase a imaginaci
Jisté druhy lidského poznání, ať už se jedná o racionální vědeckou analýzu, hlubinné filosofické poznání nebo uměleckou reprezentaci, mohou začínat u strategie rozkrývání počátků. Hledání toho, co stálo na začátku, je velice důležité, neboť nám dává možnost nahlédnout (pokud je to vůbec možné) do samotných prazákladů daného tématu. Například medicínu často zajímá moment zrození, geneze, původ organických procesů nebo pacient alfa – první nositel degenerátu či viru. Astronomie a astrofyzika se pomocí vyspělých teleskopů snaží zaměřit směrem k bodu nula našeho vesmíru (který má tu úžasnou vlastnost, že je dokonale průhledný v čase). Pokud naši pozornost tímto směrem upřeme na geologii, zjistíme, že je tato tendence o rozklíčování, co bylo na počátku časů, jedním z jejích nejvlastnějších předmětů zkoumání. Tato výsostná věda je definována jako obor zkoumající procesy neživé přírody v rámci našeho známého vesmíru. S touto deskripcí lze možná polemizovat, neboť mnohé dnes neživé procesy kdysi dávno bývaly organickými. Tato poznámka nás navádí do dalšího, možná ještě důležitějšího zaměření geologie, kterým je čas. Geologický čas a jeho důsledky jsou viditelné pouze na některých místech zemského pláště, stopy minulé aktivity zůstávají však často hluboko skryty nebo již dávno zmizely.
Díky tomu je jednou z nejdůležitějších vlastností geologů schopnost imaginace, protože drtivá většina geologické aktivity není vidět, nebo se stala před velice dlouhou dobou a my si ji musíme zkoušet domýšlet a představovat. Tyto neviditelné či dávno zaniklé procesy lze bez nadsázky nazývat fantastickými, nebo chceme-li pohádkovými. Geologie je totiž věda o gigantických explozích, tekoucích kamenech, hluboce geometrickém uspořádání vnitřních zákonů hmoty, nekonečně pestrých tvarech krystalů a záhadných hlubinách naší vlastní planety i samotného vesmíru. Tímto stručným výčtem možná nabouráme představu o rigiditě a nudnosti přírodních věd, protože pokud na geologii nahlížíme touto perspektivou, dostáváme se k jedné kapitole dobrodružství poznání, která nám doslova umožňuje cestovat časem i hmotou.
Kořeny tvorby
K otázce počátků geologie i předmětu jejího zkoumání se později vrátíme, pojďme se nyní zaměřit na počátky tvorby Adama Kašpara, pro kterého byla tato věda zcela přirozeným inspiračním kanálem již v jeho dětství. Tendence k budování sbírky lze detekovat u mnoha dětí, neboť začínají ve svých skrýších koncentrovat jisté objekty pod určitým sběratelským kódem. Pro Adama to byly jistě kameny. Ty mají tu úžasnou vlastnost, že každý z nich je jedinečný a poskytuje mimořádně vhodné podmínky pro pozorování. Adam vyrůstal poblíž Svitav na české křídové tabuli a po jisté době si začal všímat, že určité kameny obsahují zkamenělé části dávno živých bytostí (spirály lastur, korály a klepeta). Pro každé dítě, které k tomuto zjištění dojde, znamená tento objev vlastní revoluci. Příroda, ve které se dítě pohybuje, přece nemá moře, a tito živočichové uvnitř kamenů z něho prokazatelně pocházejí. Nyní musí být akcelerována ona část lidské imaginace, o které jsme mluvili výše a bez které je pochopení geologického času nemožné.
Dalším fascinujícím znakem kamenů je, že některé z nich jsou pravidelné a lesklé. Pokud dítě nalezne kámen, který se ve slunečním paprsku zablýskne o rovnou hladkou hranu, může být nastolena další velice důležitá otázka – proč mají kameny právě tyto tvary a jiné ne. Proč některý kámen připomíná krychli a jiný je zase průhledný a složený z šestihranů? Dalším výrazným zastavením v příběhu objevování přírody je zjištění, proč některé skály vypadají, jako by právě tekly, a na jiných můžeme přímo vidět mnohé vrstvy jednu přes druhou. Mladý Adam Kašpar stál před těmito fascinujícími jevy přírodních zákonů a již jako dítě se je snažil pochopit. Od pradávných věků lidství, pokud chceme lépe poznat předmět naší pozornosti, máme několik možností, jak poznání prohloubit. Primárním způsobem chápání je mimetická nápodoba. V případě Adama Kašpara se jednalo o kresbu a malbu. Možná si toho v raném věku ještě nebyl plně vědomý, ale stál u jedné z přirozených lidských tendencí, jak civilizace po tisíciletí pomalu pokládaly základy paleontologie, mineralogie i geologie samotné.
Stručné hledání počátků geologie
Stejně jako mnohé jiné i kořeny geologie v kontextu evropského dějinného myšlení můžeme nalézt v antickém Řecku. Je až s podivem, v kolika oblastech lidského poznání byl Aristoteles schopný vznést naprosto určující otázky, které katalyzovaly budoucí učence k detailnějšímu zkoumání. Jedním z jeho nejdůležitějších přínosů v tomto kontextu byla revoluční hypotéza, kterou formuloval v práci Metaphysica, a to, že Země prochází neustálou proměnou, která časově ani zdaleka neodpovídá délce lidského života. Dříve lidé věřili spíše mystickým postulátům než takto racionální filosoficky formulované otázce nabourávající svět založený na moci božstev. Významní geometři v čele s Pythagorem si začali všímat pravidelného uspořádání stěn některých minerálů a od této závislosti začali odvozovat zákony makrokosmu. Tedy pokud se i nejmenší části malých kamenů formují dle určitého řádu, může existovat souvislost i s univerzálními pochody vesmíru. Další řecký myslitel Theofrastos vypracoval první dochovanou soubornou geologickou studii, tedy doslova Peri Lithon (O kamenech). Nachází se v ní nejen jedna z prvních systematik horninových vzorků dle jejich možného původu, ale také návaznost na filozofické učení atomistů o původu samotné hmoty.
Přeskočíme-li mnoho staletí vpřed, dostaneme se do tzv. zlatého věku moderní geologie, kdy jsou formulovány soudobé základy této vědy. Počátečním milníkem je bezesporu kresba prvních geologických map z pera Williama Smithe, jenž byl schopný zaznamenat jednotlivé fosilní vrstvy a rozdělit je do perspektivního uspořádání krajiny. Za otce moderní geologie je považován James Hutton, který v práci Theory of Earth položil základy plutonismu, tedy teorie, že hnacím motorem Země je její vnitrozemský oheň – dnešní rétorikou planetární jádro. Opačný myšlenkový proud razili neptunisté, kteří tvrdili, že veškeré horniny, minerály i fosilie pocházejí z roztoků gigantického praoceánu, metaforické reminiscence na velkou potopu světa. Tato teorie však byla vyvrácena a na geologické učení plutonismu navázal viktoriánský myslitel Charles Lyell, který v práci Principles of Geology tvrdil něco velice obdobného jako Aristoteles. Tedy že geologické procesy probíhaly v dějinách Země velice dlouho a již od počátků jejího stvoření. Rozdíl se může zdát velice malý, ale navrací nás to do pokusu o hledání počátků a tento způsob snahy o rozklíčování plných dějů formování hmoty je velice důležitý. V případě Charlese Lyella se však nejednalo o filozofickou hypotézu, nýbrž o exaktně postavenou vědeckou studii.
Poznání, řád a deník
Podstatnou část své dosavadní profesní kariéry věnoval Adam Kašpar klasické krajinomalbě. Jedna z královských disciplín malby je plenérový způsob zobrazení – stát přímo v prostředí a živě přenášet viděnou skutečnost na plátno. Nejen v tvorbě, ale i v přirozeném mentálním vývoji Adama byla touha pochopit, co se děje pod povrchem krásných krajinných scenérií a jak se dostat v čase co nejdále až k samotným začátkům formování Země. Pokud se umělec volně inspiruje vědeckými zjištěními, je to velice zajímavé, tvorba Adama Kašpara však navazuje na mnohem hlubší poznání daného tématu, než by bylo jeho „pouhé” metaforické zpracování. K této cestě mu bezesporu dopomohl doktor Daniel Smutek z geoparku Železné hory, který ho prvně zasvětil do tajů geologie, a následně i časté výjezdy s Českou geologickou službou, která Adama bere na vědecké expedice do těch nejzajímavějších lokalit. Podíváme-li se nejenom na vědy o neživé přírodě, ale na přírodní vědy obecně, mají něco, co je dokáže pojit s uměním Adama Kašpara. Prvním bodem je důsledná pozorovací schopnost a druhým vnitřní systematika zkoumaných objektů a chápání vztahů mezi nimi. Je velice pravděpodobné, že bez exaktní znalosti vědeckých procesů by tvorba Adama Kašpara nedosahovala takové úrovně ani upřímné touhy po poznání, jakou disponuje.
Velice důležitou část Adamovy tvorby zabírají deníky, tedy skicy většího formátu, většinově akvarel na papíře. Procházet krajinou, sbírat vzorky hornin a minerálů a následně zaznamenat vizuální poznatky je pro pozorování přírodních procesů více než podstatné. Velmi dobrým příkladem umělecko-vědeckých deníků pro nás může být opět sonda do historie, tentokrát směrem k jedné z nejvýznamnějších osobností paleontologie – k Joachimu Barrandovi. Tento francouzský vědec po třicet let systematicky mapoval paleontologické nálezy středních Čech, které uspořádal do encyklopedie Système silurien du centre de la Bohême. Tato práce je svou komplexností a množstvím nových objevů bezesporu největší paleontologické dílo všech dob. Sám Joachim Barrande byl sice nadaný kreslíř, což je viditelné na jeho terénních denících, ale většinu inženýrských kreseb pro něj zakázkově zhotovovali tehdejší profesionální grafici. Přihlédneme-li k tomuto komplexnímu uměleckému zpracování litografií pravěkých zvířat, spatříme přitažlivou krásu záznamu těchto kamenných nálezů. Určité frakce výtvarného umění tendují k řádu, systematice, schopnosti pozorování, a přestože Joachim Barrande zřejmě neuvažoval o své tvorbě jako o umělecké, můžeme v ní nalézat kompozice i schopnosti reprezentace s mimořádně vysokou estetickou hodnotou. Ne že by se práce Adama Kašpara přímo podobala inženýrskému záznamu Barrandových výkresů, pro oblast syntézy umění a přírodních věd je spojení důležitosti pozorování a systematické, dlouhotrvající reprezentace více než podstatná.
Vznik malby kamene
Podíváme-li se nyní na jeden z mnoha portrétů skály či na malbu mikroskopického výjevu minerálu Adama Kašpara, můžeme dojít k velice zajímavému zjištění. Ano, jedná se zde o řemeslně zvládnutou, možná někdy mimetickou malbu. Ano, sbírka fosilií a hornin, kterou Adam vlastní a dokumentuje, má v sobě touhu po systematice. A ano, jeho deníky obsahují rozsáhlou dokumentaci různých míst opět v jistém řádu a touze po poznání. Ale zcela určitě ne, nejedná se o pouhý realistický záznam daných procesů. Nachází se zde něco dalšího. Tuto přidanou uměleckou hodnotu sám Adam nazývá tzv. „geologickým kubismem“. Umělecký směr kubismu, etymologicky odvozený od cubus – kostka, formálně pracoval s fazetami, geometrizovanou formou reprezentace, ale hlavně se snažil objekty zaznamenávat s co největším informačním potenciálem. Tedy malba do sebe mísila mnoho různých perspektiv, časů a snažila se ztvárnit vztahy mezi jednotlivými tvary. A přesně k něčemu podobnému dochází i v tvorbě Adama Kašpara. Na počátku uměleckého díla stojí zaujetí. Pak pozorování, dlouhé pozorování. Náčrt, třeba i z několika úhlů, pak další pozorování. Následuje nanášení pigmentů a jejich tvarová úprava a pozorování malby samotné. Takto může pokračovat tento mnohovrstevnatý proces dál a dál, dokud autor i divák nestojí před finální fází malby daného kamene. Malovat kameny vyžaduje čas. Kameny naproti tomu čas vyzařují.
Obrazová bibliografie
- Athanasius Kircher, Mundus Subterraneus, 1664
- Albrecht Dürer, Melencolia I, 1514
- William Smith, Geological Section from London to Snowdon, 1817
- Joachim Barrande, Système silurien du centre de la Bohême, 1852–1911
- Adam Kašpar, Mapa hor, 2018