ALEŠ REZLER – Tlení, hnití, spalování

 

Krajina poskytuje de facto rámec veškerému dění na této planetě a nejrozmanitějším činnostem praktickým i duševním co bylo lidstvo za dobu své existence vymyslet. V českém výtvarném umění malbě, grafice, kresbě má velmi silnou tradici počínaje obdobím romantismu, realismu až po nástup nových moderních směrů na přelomu 19. a 20. století. Opíralo se o nejrůznější platformy, jejichž smyslem byl individualismus osobní, nebo naopak vydělování se směrem k objektivitě a novým možnostem a cestám v umění směrem k impresionismu a kubismu ad.. Zdálo by se, že veškeré formální cesty byly prozkoumány. Tím více překvapí, že v současné malbě stále nacházíme autory, kteří si krajinu osvojují jako hlavní téma. S neochvějnou zatvrzelostí tvrdí, že je tématicky stále nosná, variantní a nevyčerpatelná. Patří mezi ně i Adam Kašpar.

Adam Kašpar (*1993, Litomyšl), jeden z nejvýraznějších mladých talentů současné malířské scény na první pohled zaujme brilantními schopnostmi vyjádření na poli realistické malby. Evokace české krajinářské malby 19. století je v jeho případě takřka prvoplánová a Kašpar je téměř jakousi soudobou reinkarnací Mařákovy školy. Nemá problém s velkoformátovými pracemi a výjevy lesa nebo horských krajin. Kašpar je bytostným krajinářem, jeho krajinné studie a pohledy jsou neseny snahou zachycení maximálně přesného vjemu skutečnosti s minimální vypovídající hodnotou o autorovi. Jeho dílo zaplňuje úspěšně mezeru v soudobé nabídce umění a projevuje se to v neobvykle živém zájmu o jeho obrazy ze strany sběratelů. Pozice výrazných realistických tendencí v malbě u nás držela vždycky malířská škola Zdeňka Berana na AVU. Nejsou a nebyly vždy přijímány s nadšením a možná explicitně hodnoceny jako něco retrográdního z hlediska vývoje umění. Ale buďme spravedliví, Kašpar je žákem Martina Mainera a kvalita a technika jeho malby je víc než přesvědčivá.

Výstava „Tlení, hnití, spalování“ v Galerii města Kolína je další soubornější Kašparovou výstavou navazující na širší prezentační celky, které se objevily na výstavách v Nové galerii v Praze (2015, V lese vesele; 2016, DIV VID). Neuvěřitelná pracovní produktivita a tvůrčí razance umožňuje Kašparovi zpracovávat doslova desítky nových a nových námětů, které se váží vždy ke konkrétní krajině, kterou právě řeší. Ať už jsou to horské krajiny v Alpách, v Krušných horách, Krkonoších nebo Jeseníkách (triptych Tlení, hnití, spalování, 2016-2017; Jelení důl, 2016; Jelení bučina, 2016; aj.), říční úseky se skalnatými roklemi a zátočiny na Vltavě, Berounce, Doubravě, Vrchlici či Opavě (Střední Opava, 2016; Jelení důl, 2016).
Povšimneme-li si Kašparových prací starších z roku 2014 přikláněl se z počátku k české novodobé tradici krajinářské Valterově (Pupeny, akvarel, 2014) nebo detailním surealistickým výsekům malby Sionovy (Zátiší – fragment Šárky, 2014), případně cítíme vliv Nešlehův (Alpensalamander, 2014), v obraze Königs – Tanne (2014), sahá až ke vzoru Pipenhagenově, Kašparův tyrolský Engelswand (2015) je poučen hmotou a strukturou malby Walhauserovy Černé skály v Trouville. Excelentní tradice mařákovská se nejlépe zračí v plátnech Třešť (2014), Psí kuchyně (2015) nebo Šerák (2015-2016).

Kašpar projevuje neobyčejnou citlivost vybírat si atraktivní monumentální náměty, které prozrazují jeho cílené studium geologických procesů a jejich vlivu na utváření krajiny. Cestuje na Island (Sólheimajökull, 2016; Skeidararsundur, 2016) do Skotska (Tróndairnis, 2014), maluje alpské ledovce (Mittelbergferner. Wildspitze, 2016; Ledovce kol Wildspitze, 2015). Pozoruhodné jsou mimochodem jeho malířské deníky, kde jednotlivým stránkám věnuje takřka stejnou péči jako definitivním malbám. Z hlediska vnitřního uměleckého přístupu jsou stejně zajímavé i jeho rukopisné poznámky na listech deníku. V našem případě zvláště tam, kde se váží ke zde prezentovanému výběru prací z druhé poloviny roku 2016 a začátku roku 2017. Obsahují individualisticko filosofické transkripce vlastních idealistických přístupů k animistickému vnímání krajiny. V prosincové noci 2016 v lesích na Hřebči v Jesenících si napíše: „… Sráz lesem až k nedohledné pláni. K úpatí Jeseníků kmeny vyrvané vichrem se sunou do údolí, zůstávají jen jámy po kořenech. Níž a níž, sněhu ubývá a světla taky. A ve tmě dole trámoví chrámu. Obrovský jedle a smrky, jak kloužu v prudkým svahu, rostou přede mnou až k Polárce a zespoda září jejich větve, rozvinutý vysoko v mlze nebo mracích v dokonalých fraktálech. Zavíjejí se k počátku. Jako vše. Mířím najisto mezi jejich kmeny až se koinečně ocitnu před ní. Pokloním se a propadnu. Zahalí mně pryskyřice, horko uvnitř tepajícího srdce matky. Zapomnění na vše. Objetí v důvěře a lásce. Nic neodešlo a dál ve mně zní touha poznat, co se zde zjevuje. … „

Kašparovo zaujetí krajinou je doslova lidským návratem k matce přírodě. Máme štěstí, že je schopen své pocity zachycovat nanejvýš intimní uměleckou formou, které se věnuje s tou mírou touhy po dokonalosti, jež je v přírodě obsažena v její samozřejmosti.