ADAM KAŠPAR: Mapa hor 2018

Cesta tmou domů – jeden den.

Je noc a nemůžu spát, myšlenky víří tak dlouho až zhasnou a zůstane jen síla přicházejícího rána. Ležím na posteli a koukám oknem na fialové svítání nad hřebenem Břidličné, tiché a mocné, zvednu se a skrze šírání jedu tam, svítá a jdu vzhůru voňavou rašelinou Skřítku, Slunce se válí v mlhách, jdu nahoru k vývratům v pralesovité smrko-bučině, maluju choroše na chundelaté bukové srsti a jsem nervózní, že nestíhám, vyjdu nad hranici lesa a dva jestřábi mě lehkostí letu uklidní a naplní důvěrou, padne mlha – bloudím mezi vlajkovými smrčky a ohlížím se k Barboře, její tvář ve svatozáři zvadlé podzimní trávy, mraky se trhají a odhalují hlubiny údolí se zbytky bučin, suky fylitových vrás, vítr se zvedá a bere myšlenky z hlavy ven, kvarcitová bašta, pevnost, oltář vpředu nahoře, hojnost brusinek, hojnost barev, obrazů, peněz, chvil přítomnosti, hojnost všeho, lehám si na břicho na přídi té skály, ležím a přede mnou se plazí po skále, strháván větrem mravenec se zlomenou nožkou, plazí se pro smrt vprostřed nesmírného prostoru hor, plazí se jako já se plazím vprostřed nesmírnosti sebe sama nicotný, a najednou mám radost a pokoru a klid, vidím svou bezvýznamnost a je v ní síla, pomalu nadskakuju jak pode mnou buší srdce země, poslouchám ten tep – poslouchám ho když chodím šumícím lesem, tekoucí vodou, životem bzučící hlínou, trochu démonicky slyším ten tep ve vrčení motoru když jedu do plenéru, když si Petr nade mnou pouští techno slyším ten tep, když usínám a vstávám a jím a chodím a myslím slyším ten tep, slyším a vidím jak uvádí vše do pohybu, vrásní horská pásma, a navádí mě abych je maloval, seje lesy a sklízí je kůrovcem a pilou, ukládá uhlí a pak ho těží a spaluje aby ho opět uložil jinde a jinak.

Ten tep v krocích malého umírajícího mravence na hraně devonského kvarcitu Ztracených kamenů, kterýkoliv rok, kterýkoliv den, kteroukoliv hodinu, minutu, vteřinu, vstávám a jdu dál.

Vrchol hory, půlnoc, zima je prázdnota, žádný směr, žádný cit, jen sníh křupe pod nohama, jak jdu z Třech kamenů. Loukoť kola.

Sestupuju údolím Merty. Merta pramení v neposkvrněném vědomí z prázdnoty, má devětkrát devět pramenů a žádný, kolem každého pramene se rozkládá prales, sestupuju jedním z nich, tak sto padesát až dvě stě let stará jedlobučina se smrkem a javorem, tím protéká ta svatá řeka, a v korytě se válí granáty jako pěst, krystaly epidotů a magnetitů, anatasy a hory dalšího drahého kamení, v pralese na kameni praotci spolu rokují Rys, Sokol a Kamzík o budoucnosti CHKO, vyprávějí si příběhy a vtipy a smějí se. Zobi jde se mnou, promiň brachu, snad bůh dá a začundrujem  ještě spolu, snad bůh dá, a lesy které si zaslouží to jméno, porostou v téhle zemi, a tak vyšlu modlitbu, ať každá jedle v těchto horách se dožije osmi set let, a pak padne a dalších sto let tleje a živí Zem, živí vzduch svou vlhkou vůní, živí živé stínem lesa, živí atmosféru kyslíkem. A už jsme níž a zase s Barborou, plazím se hlínou a kamenným mořem, bádám a počítám krystalky křemene ve skále, chvostoskoky v hrsti hlíny, katalogizuju, snažím se pochopit a uvidět, rozlišit biotit-muskovitickou rulu od té amfibol-biotitické a ona (i Ona) se jen laskavě směje, nasbírám si do baťohu sto padesát kilo kamení až se mi hřbet prohne pod tou tíhou, všechno to vyleštím, zanesu do mapy, opatřím štítky, a pak tomu porozumím, porozumím tělu Země, porozumím jak je prohnětená, její historie se přede mnou rozestře jako na obraze a kontinenty budou tančit, Brunie práskne do Lugika až se zahřmí a vyletí jiskry, Desenská a Keprnická klenba se sklenou jako trámoví katedrály a chor zazní, chrám je hotov, nic se ale nezastavuje, jedeme dál, hraje k tomu Mozart, nebo spíš Smetanova Vltava (Merta), a já koukám a chápu celý svět.

Abych si to ověřil, vyjdu jistým krokem skrze suťoviště k obrovité vráse nad Zadním Hutiskem, abych pochopil strukturu tohoto údolí, abych věděl a zmapoval. Ale jak tam přicházím přes vývraty a kameny, mlha a myšlenky se rozestupují a vrása ve stěně pocákané žlutým lišejníkem (Psylolechia lucida ?) na mě shlíží v celé své tichosti a prostotě. Najednou pocítím Její pohled a mlčení, jak proniká až do morku kostí, skrz marast pýchy a zbrklé povrchnosti a já mám strach a stydím se, stydím se před Tvou mocí, klekám si do hrabanky a obejme mě vůně humusu, slyším cvrkot a šum, jak půdní organismy tráví mrtvé dřevo a slyším krávy bučící ve všech údolích hor a mobily zvonící až Šumperku a praskot starých smrkových kmenů a jednolitý zvonící tón řeky a svoje srdce, dech, pohyby střev. Skála je tichá. Zahazuju na chvíli bláhovost své mysli, díky už nechci chápat, chci milovat.

Jdu dolů a navrácen do své malé přítomnosti jím svačinu a přitom si pískám, třeba Brian Boru march, a mašíruju kolem světlem prozářené Merty, koupu se v ní, koukám, jak se míhá den a noc, přicházím na kraj Vernířovic jako host, sedám si do auta a startuju, jedu vstříc slunci zapadajícímu mi v zádech, zlomená nožka už mě netrápí, spojku šlapat netřeba – auto jede samo nach Valhalla. Zemi nechápu, kdo jsem nevím, co jsem vytvořil je pryč – ale – jsem a vnímám –

To byl můj večer, noc a ráno.

Děkuju